Jak a proč je (dospělá a svéprávná) oběť bezbranná vůči duchovnímu

Dítě je v pozici oběti bezbranné vždy, nikdo tuto skutečnost nijak nezpochybňuje. Hraje zde roli podléhání autoritě, nemožnost se samostatně rozhodnout, vzepřít, strach, lehká zmanipulovtelnost apod. Co ale dospělá a svéprávná oběť? Jak je to u ní s bezbranností? Může být vůbec (kromě případu bezvědomí, hlubokého spánku, opojení omamnými látkami...) bezbranná?

Na toto téma přikládám zamyšlení, které jsem převzala z: https://www.christnet.cz a trochu upravila obsah kvůli zachování anonymity obětí.

Bezbrannost dospělé a svéprávné oběti vůči knězi

Doba postní bývá uvedena formulí: Prach jsi a v prach se obrátíš. Popel je brán jako symbol pomíjivosti lidského bytí. Vždyť i jméno Adam je označením pro člověka: hebrejské hádámá znamená země, půda, hlína. Člověk z ní vzešel a opět se do ní navrátí. Popelec je připomínkou, že lidský syn nemůže podle své libovůle ignorovat Boží zákony. V této souvislosti mi přichází na mysl jedna z proseb k Duchu svatému: člověk bez tvé pomoci slábne a je bez moci, vše mu může ublížit. 

Můžeme si uvědomovat, jak bez Boží milosti nejsme nic, jen prach a popel. 

Nemám v úmyslu rozebírat nechutné praktiky nešťastných kněží, kteří se dopustili sexuálního násilí v jakékoli formě na dětech či dospělých obětech. Jde mi spíše o přístup k jejich dospělým obětem. Zneužití nezletilých je velmi smutné, ovšem lidsky i právně jednoznačné a zákon hovoří jasně. Děti se dostanou do péče dětského psychologa, sociální pracovnice, doufejme, že budou mít oporu v nejbližší rodině.

S dospělými oběťmito je horší. To se týká především těch, kteréí se odhodlají protnout bludný kruh vydírání a perverzit. Vědí, že stín hanby padne i na ně. Přesto seberou odvahu, aby zamezily řetězícímu se zlu. Aby odhalily odvrácenou tvář např. vyhledávaného zpovědníka a ohnivého kazatele, charismatického kněze. Tento termín se může zdát nemístný, ovšem nesmíme zapomínat, že charisma se může stát i negativním. A to právě tehdy, kdy obdarovaný zapomene, že bez pomoci Ducha svatého v člověku není nic. A vše může uškodit.

V první řadě je třeba si ujasnit samotný pojem znásilnění. Tento čin nemusí vždy znamenat hrubé fyzické násilí. Pachatel nemusí vzít svou oběť pod krkem a zalehnout ji. Může využít i její bezbrannosti. Z části sem patří i „obyčejné“ vydírání, kdy násilník například vyhrožuje vyzrazením důvěrných informací a oběť za jeho mlčení platí vynucenou sexuální spoluprací. Silnější kalibr je zneužití závislého postavení. Zde je nutno podotknout, že termín „osoba svěřená“ se netýká jen nezletilých, ale jde o všechny vztahy, kde se předpokládá právo a povinnost mít nad druhou osobou dohled a bdít nad ní. Nejznámějším příkladem je vztah lékař – pacient. Podobně je to mezi psychoterapeutem a klientem. A samozřejmě vztah zpovědník – penitent. A v širším měřítku i obecný vztah kněz – laik. Tento vztah už ze své podstaty nemůže být zcela rovný. Mohu jít s knězem na kávu nebo na zmrzlinu, ale mezi námi je hranice. Protože ze svátostného kněžství plyne moc, kterou já coby laik nedisponuji. Svatá Kateřina Sienská to vyjádřila slovy: „Kdybych potkala anděla a kněze, nejdříve bych pozdravila kněze.“ Tím je řečeno vše podstatné.

Ke knězi tedy máme zpravidla důvěru. Větší či menší, záleží i na jeho osobnosti, nejen na skutečnosti, že byl vysvěcen. Ovšem už samotné slovo „kněz“ v nás budí asociaci na slovo „důvěra“. A naprostá většina kněží si je toho vědoma.

A to už se dostáváme k otázce, proč se dospělá a svéprávná oběť nechá psychicky a pak i fyzicky deptat. Odpověď zní: Právě proto, že na knězi je psychicky závislá. Může pro ni být zpovědníkem, duchovním vůdcem...  Oběť k němu má důvěru a vzhlíží k němu s úctou a oddaností. Selhání v sexuální oblasti je vždy smutné. Ovšem u kněze je mimořádně závažné. Je to zrada svátostného kněžství. A pokud je ve spojení s nátlakem a manipulací, znamená to zneužití kněžské moci a pošlapání důvěry. Proto je zranění oběti tak hluboké, že se dá srovnat jen s incestem v rodině.

Napadá mě otázka, jak je možné, že takoví kněží vůbec mmohli přijmout kněžské svěcení. J mi záhadou, že spirituálům v semináři se už jako bohoslovci nezdáli přinejmenším trochu divní či odlišní od normálu. Vždyť mnohé povahové rysy člověk nese už od dospívání. Ovšem původně tady opravdu mohla být vroucí zbožnost. Nebo snad něco, co oni sami za horoucí zbožnost a víru považovali. Mohli prožívat mystické stavy.

Mystika ovšem není totéž co víra a navíc ani nemá jednotnou definici. Snad nejvýstižněji ji charakterizuje Tomáš Akvinský: jako poznání Boha, které jde za hranici rozumového poznání a nebojí se využít ani změněných stavů vědomí.

Mystika ovšem není vlastní jen křesťanství, ba ani víře v Boha. Snad každý člověk prožil stav mysli, který se nedá popsat slovy. Není náhoda, že pojem „malá smrt“ označuje extázi i orgasmus. Tyto stavy jsou totiž dvě strany téže mince, identická dvojčata. Je ovšem rozdíl mezi hrubým smyslovým vytržením a čistým manželským objetím. Zrovna tak se od sebe liší „zření na Boha“ a falešná mystika. Tohle znali už židovští mudrci a dávní teologové. Příznačné je, že na sklonku středověku, po Tridentském koncilu, církevní autority zakazovaly laikům číst Píseň písní, pro její citový náboj, erotický jazyk a obraznost. Píseň písní je jak úvodem do teologie těla, tak i vyjádřením touhy po splynutí duše a Boha. Právě proto je těžce hříšné, když někdo, a zvláště kněz, manipulativně využije právě mystiku.

Je zarážející, že kanonické právo klade větší důraz na ochranu obviněného kněze než na jeho oběti. Domnívám se, že církev má pořád ještě dluh v následné péči o oběť. Jistě je možno namítnout, že se předpokládá pastorační péče ve farnosti, ale ta v reálu ne vždy funguje. Navíc dodnes přetrvává pštrosí praxe: nevidět, neslyšet, strčit hlavu do písku.

V případě obětí, které se rozhodnou skoncovat se zlem, jde ještě o něco dalšího, zásadního: ony se odhodlají vystoupit z anonymity. Musejí čelit útokům odevšad: od pohoršených zbožných duší a některých církevních autorit až po sekulární společnost, dychtící po senzaci. Musí to být vážně povzbuzující poslouchat poučky typu: „tak vidíš, to je ta tvoje církev“.

Moc bych si přála, aby naše církev byla domem ze skla a ne nějakým temným, studeným, kamenným hradem. Proto se obracím i na Otce biskupy a prosím je, aby promluvili!