"Zpověď" oběti

Podle vyšetřovatele, státní zástupkyně, mé zmocněnkyně, předsedkyně senátu a přísedících na mě vyvíjel dlouhodobý sexuální nátlak a ve čtyřech případech mě znásilnil. Sama si připadám zneužita až k morku kostí a k hlubinám duše, jako oběť toho nejhoršího incestu, kdy otec vlastní dceru nejenže znásilňuje, ale požaduje od ní vděčnost a obdiv za svoje zvrácené jednání.

Od vidění mě znal dvacet let, osobněji asi dvanáct let. Trápení začalo mnohem dříve, než by se zdálo. Dnes je tomu devět let, kdy moje maminka byla vážně nemocná, takřka již na smrtelném loži, starala jsem se o ni doma. Tehdy ten člověk poprvé zneužil mé slabosti, tlačil na mě, abych bydlela tam, kde bydlel on se svou komunitou. Nechtěla jsem. Odmítla jsem. Ano, tehdy jsem ještě měla sílu vzepřít se a nenechat sebou manipulovat. Odmítla jsem se s ním stýkat, neboť jsem věděla, že je to jediná cesta, jak se vyhnout nátlaku z jeho strany. Vyprávěl o mně za mými zády s oblibou, že se sama ve světě ztratím a sklouznu k nějakému hříšnému sexuálnímu vztahu, klidně i s knězem. Pořád mi nebylo jasné, proč chce, abych bydlela v jeho komunitě, proč vede takové řeči, co je za tím vším… Neměla jsem ani nejmenší tušení, že za pár let mi bude celá záležitost dovysvětlena tím nejohavnějším způsobem, jaký existovat může.

Měla jsem od něj několik let klid, jen jsem občas o něm někde něco zaslechla, většinou ne nijak zvlášť pochvalného.

Potom přišel ten hrozný den, kdy jsem se dověděla, že má nastoupit k nám. Z bezmoci jsem se opila a bylo mi tři dny zle. Nic jsem si tím nepomohla, stejně nastoupil. Jako kostelnice jsem se s ním pravidelně vídala v sakristii. Dnes jsem přesvědčena, že by si mě býval našel, ať bych byla kdekoli. Osahával mě a během toho vedl „duchovní“ řeči. Ty uvozovky jsou správně, protože ty jeho řeči se tvářily být velmi zbožnými, ale bylo to duchovno z druhé strany – od Zlého, ne od Boha. Ovládal mě natolik, že jsem se nebyla schopna bránit. Byla jsem jako ovce, která poslouchá a dělá vše tak, jak se jí přikáže. Po čase jsem dělala vše, co on chtěl, mluvila jsem, jak on chtěl, chodila jsem tam, kam chtěl, a stýkala jsem se s lidmi, se kterými chtěl. On velmi dobře věděl, co pro mě znamená služba v kostele a život s Kristem.  Ve chvíli, kdy potřeboval, abych dělala, co on chtěl, byl schopen do mě „hučet“ několik hodin v kuse věty typu: „Já přinesu jakoukoli oběť, ano, i sám sebe, jen abych tě vyvedl z tvé závislosti na sexu. To je tvé vnitřní peklo. Já do toho pekla sestupuji, ne proto, aby mě pohltilo, ale proto, abych tě vyvedl ven a přivedl ke Kristu, na vyšší duchovní úroveň, než je ta tvoje tělesná, a tam budeme spolu, protože my dva patříme k sobě, to vidím docela jasně. Mně dá velkou námahu sestupovat z té vyšší duchovní úrovně na tu tvou nižší tělesnou úroveň, tak se nesmíš divit, že mi to občas dělá problém. Jenom já jsem ti schopen poskytnout kvalitní duchovní péči, mnohem kvalitnější péči než moji spolubratři kněží. S nikým z nich o tom vůbec nemluv, vůbec s nikým o tom nemluv, oni by to nepochopili, protože nežijí správný vztah s Kristem… Vůbec se z toho ani nezpovídej, to, co spolu děláme, není nic zlého. Anebo víš co? Zpovídat tě budu já… Já žiji v blízkosti Krista, prožívám i mystické stavy, píšu, co mi říká Duch svatý. Pán chce na tobě skrze mě konat svou vůli, tak mu to neztěžuj, poslechni a udělej, co ti říkám. Pokud neuděláš, co ti říkám, budeš se znovu muset podrobovat exorcismu. Víš, jak ti bylo špatně, mohlo by se ti to vrátit – a který exorcista ti potom pomůže, když v republice žádný není? O několik měsíců později: Nestyď se. Před člověkem, který tě má rád, se nemusíš stydět. Já tě mám rád, jak jen otec může mít rád vlastní dceru. Dcera by před otcem neměla mít žádné tajnosti. Tak dělej, zapni si tu webkameru, svlékni se, uspokojuj se. Teď budeš dělat, co ti říkám...“ O pár týdnů později: „Na co čekáš? Já se tady budu obnažovat jako nějaký prostitut, a ty tu budeš sedět jako schlíplá slepice? To si chceš hrát, jako že tě znásilňuji, nebo co? „Myslím, že jsem odvedl solidní práci, a tak si zasloužím se najíst.“…

Tajné zpovědi, aby on nevěděl, ale zato jsem si byla jista, že budou platné. Byly pro mě také trochu nadějí, že mi bude pomoženo nebo alespoň budu povzbuzena ve vyřešení situace. Nestalo se tak. Na druhé straně seděl člověk, který nechtěl slyšet… Nebyl zdaleka sám, kdo nechtěl slyšet ani vidět…

Viník je v tuto chvíli na svobodě, neboť pominuly vazební důvody. Nejdříve jsem neřešila výši trestu. Nyní, když dopisuji toto svědectví, si přeji, aby dostal přidáno více let než v původním nepravomocném rozsudku. Nejen kvůli mně, také kvůli ostatním čtyřem a jistě množství těch dalších, které policie nenašla a které nenašly odvahu přihlásit se.

Stud, ponížení, pocit viny, děsivá bezmocnost, bezradnost, pocit oloupení o vše, co mi bylo nejdražší – o víru a vztah ke Kristu, pocit zneužití po všech stránkách, hlavně po té duchovní, ztráta důvěry v Krista přítomného v duchovních osobách, kruté vzpomínky a děsivé noční můry, ztráta lidí kolem včetně těch, kteří se nazývali mými přáteli, v neposlední řadě vyhození ze služby kostelnice, kopance odevšad… To vše jsou daně, které musím zaplatit za události mnou nechtěné, za věci bez mého souhlasu konané, za něco, co se dělo mimo mou vůli, co nebylo mou vinou. Pro mnohé jsem trnem v oku, tou nejhorší, která vše zavinila, protože kdyby mě nebylo, nevznikl by v „rodině“ problém, neprovalil by se průšvih, nebyla by ostuda a skandál před veřejností…

Přes to přese všechno jsem si jista, že jsem podáním trestního oznámení (aniž bych v tu chvíli měla tušení, co vše vyjde najevo) udělala správný krok. Věřím, že jednou budu zase schopna žít normálním životem zdravé ženy – doufám v to a těším se na to; je to moje světlo na konci dlouhého tunelu. Vidím ho! A vám přeji, abyste také viděli svoje světlo.

                                                                                                 P.P.