Mýty a fakta

Mýtus: Dítě většinou zneužívá někdo cizí, nejčastěji jde o pedofila.

Fakta: Zneuživatelem může být kdokoli, a to jak muž, tak žena. Největší riziko hrozí dítěti ve vlastní rodině, často je zneužíváno osobou, kterou důvěrně zná. Faktem je, že asi jen desetina agresorů souzených za sexuální zneužití dítěte trpí skutečně pedofilní sexuální poruchou. Pravý pedofil (tedy člověk, kterého sexuálně přitahují děti) s dítětem nesouloží, jeho aktivity končí většinou u mazlení.

• Mýtus: Člověk, který sexuálně zneužívá dítě, je blázen nebo se jedná o mentálně zaostalou osobu, případně alkoholika.

Fakta: Jen málo pachatelů prokázaného sexuálního zneužívání trpí nějakou psychózou či mentálním defektem, většina je za své chování plně odpovědná. Co se alkoholu týče – ten sice v mnoha případech hraje svoji roli jako prostředek k odbourání zábran u pachatele, ale skutečně na alkoholu závislých zneužívajících osob je jen malá část z celkového počtu.

• Mýtus: Sexuální zneužívání se týká především dospívajících dívek.

Fakta: K nejvíce ohroženým skupinám, co se sexuálního zneužívání týče, patří děti ve věku 3–6 let a ve věku 12–15 let. Až čtvrtina případů, u kterých je prokázáno sexuální zneužití, se týká chlapců, kteří jsou nejčastěji zneužiti cizím mužem (většinou jde o homosexuální atak). U dívek je nejčastějším pachatelem příbuzný (otec, nevlastní otec, strýc, dědeček, vlastní či nevlastní sourozenec).

• Mýtus: Sexuálně zneužívané jsou hlavně děti z nižších socioekonomických vrstev.

Fakta: Pravda je taková, že k sexuálnímu zneužívání dochází v rodinách, u kterých by nás něco takového ani nenapadlo. Navenek mohou působit jako zcela fungující rodiny mající slušnou životní úroveň po všech stránkách, za zavřenými dveřmi se však odehrává možná nejen sexuální zneužívání, ale i jiné formy zátěže a ohrožení dětí.

• Mýtus: Zneužívané dítě se nikomu nesvěří, protože se mu zneužívání líbí.

Fakta: Sexuálně zneužívané dítě prožívá mnoho protichůdných pocitů, stresujících a matoucích, přičemž některé formy sexuálního zneužívání mohou být dítětem vnímány jako příjemné. To ovšem nesnižuje závažnost počínání pachatele, z jehož strany je navíc dítě vystavováno často psychickému nátlaku v podobě zastrašování, vyhrožování, citovému vydírání („nebudu tě mít rád, když…“) 

Pokud je dítě zneužíváno opakovaně, postupně se přizpůsobí, ale prožívá obrovský vnitřní boj, případně hledá únikové cesty, které souvisejí s rizikovým chováním (drogy, alkohol apod.)

Oznámení zneužití je u obou pohlaví většinou plně tajeno. Reprezentativní výzkum prof. PhDr. Petra Weisse z roku 2008, kterého se účastnilo 2 000 osob, přinesl tyto výsledky: 69 procent mužů a 79 procent žen sexuálně zneužívaných v dětství nikomu zneužití neoznámilo. Rodičům se svěřilo pouhých 7 procent žen, z mužů ani jediný. K nejčastějším důvodům pro neoznámení přitom patří stud (79 procent mužů, 75 procent žen) a obavy ze msty agresora (14 procent mužů, 36 procent žen).