Důsledky znásilnění

28.10.2015 17:34

Články jsou převzaty ze stránek: http://podejruku.cz/. Je zde často řeč o sexuálním zneužívání v dětství, nicméně stejnými následky trpívají taktíéž dospělé oběti (zejména vztahového) sexuálního násilí, tj. i oběti sexuálního násilí ze strany duchovních.

Sexuální násilí dokáže zcela ovlivnit způsob, jakým člověk vnímá sám sebe, ostatní a okolní svět. Taková zkušenost otřese sebevědomím jedince a jeho schopností tvořit důvěrné a láskyplné vztahy. Mnozí z těch, kteří byli vystaveni sexuálnímu násilí, trpí (v dětství i dospělosti) depresemi, záchvaty paniky, projevují se u nich sebevražedné tendence, poruchy příjmu potravy nebo také zneužívání návykových látek. Vše mohou doprovázet noční můry, konstantní pocit špatného svědomí/viny či nevhodné sexuální chování. Převážná většina dospělých obětí sexuálního násilí se snaží vzpomínky na celou událost vytěsnit ze svého života, což může souviset s obranou reakcí. V případě zneužívání si často dítě vytvoří svůj svět, ve kterém zneužívání neprobíhá, tzv. opouštění těla, které souvisí úzce s tím, že v dospělosti jedinec nemá ke svému tělu vztah. Neřešení sexuálního násilí může vyústit ve vytěsňování či popírání. Takový přístup se pak mnohdy stává obvyklou reakcí na jakoukoli stresovou situaci.

Život obětí sexuálního násilí neustále doprovází pocity studu, zranitelnosti, bezmoci a ztráty kontroly nad svým životem. Zneužívání v dětství může vést v dospělosti k udržování se v jistém sebeklamu. (Násilník  k pokračování zneužívání využívá určité formy chování, které podporují popírání a sebeoklamávání – velký zásah do oblasti důvěry). Tyto pocity mohou   také vycházet z postoje oběti, která se obviňuje, že mohla zneužívání zastavit či ho neměla vůbec dovolit apod.

Obranné mechanismy

Když mluvíme o obranných mechanismech v souvislosti se zneužíváním, máme tím na mysli takové, které si dítě osvojuje v dysfunkčním systému. Může je přejímat od jednoho z rodičů, který při konfrontaci s dítětem minimalizuje či popírá dopad hádek a nesouladu v rodině, či je přijímá za své na základě dojmu, kterým rodina jako celek působí mimo domov. Jinými slovy v dysfunkční rodině se problémy odsouvají do pozadí nebo se o nich nemluví, což všechny její členy ovlivňuje v neschopnosti uvědomit si, že něco není v pořádku. Děti vyrůstající v takovém prostředí dostávájí informaci, že co slyší, vidí a cítí, v podstatě neexistuje. Lhaní a předstírání  se společně s jednáním, které popírá vlastní myšlenky a pocity, stává způsobem, jak přežít v daném systému. Na základě toho však dítě tyto mechanismy přijímá za své, neboť jim samo uvěří, a přenáší je do období puberty, resp. dospělosti. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch popření dysfunkce, je loajalita k rodičům. V dospělosti stejně jako v dětství dochází často k idealizaci rodičů, což má mnohdy za následek sebeobviňování, neboť je jednodušší vidět chybu v sobě než v někom, na kom nám tolik záleží. Člověk se uzavírá sám do sebe a je obklopen obavami, studem a pocity trapnosti z prozrazení toho, co se v něm skutečně odehrává.

V případě sexuálního zneužívání se stud stává součástí identity jedince. Jelikož se dítě snaží získat alespoň část kontroly v nekontrolovaném systému, přejímá zodpovědnost na sebe. Jelikož děti ve zdravém systému dostávají tresty, pouze když něco provedou, zneužívané děti mají konstantí pocit viny, neboť nedokážou rozeznat selhání na straně dospělého, a často považují zneužívání za důsledek svého vnitřního nedostatku. Zároveň zneužívání výrazně ovlivňuje schopnost důvěřovat, což přispívá k obtížnému odhalení obranných mechanismů na základě zpetné vazby ze strany přátel či partnerů v dospělém věku.  Je však důležité pochopit, že mnohdy se jedná o nutný způsob, jak se vyrovnat se zkušeností i následky. Na druhou stranu obranné mechanismy sloužily v určitém období jako cesta k přežití a v dospělosti už nemají svoji funkci, což se projevuje nejčastěji v nepochopitelném jednání, které si mnohdy ani sám aktér nedokáže vysvětlit. Nejčastějším obranných mechanismem obětí sexuálního zneužívání je popírání a minimalizace, jež vychází často právě ze studu. Snaží se ze všech sil předstírat, že se nic takového nestalo, a pokud jsou si vědomi zneužívání, nepřipouští si žádné důsledky. Přestože jejich chování může působit dysfunkčním dojmem, nepřijímají takové stanovisko. Naopak některé z mechanismů mohou přispívat k pracovním úspěchům a vytíženosti, takže oběť může působit dojmem, že má svůj život naprosto pod kontrolou. Jinými slovy navenek vypadá naprosto v pořádku, přestože uvnitř se potýká s bolestí. Stejný přístup k osobní bolesti se může projevit v pracovních i osobních vztazích jistým druhem netečnosti, kdy se může zdát, že jim na ničem a nikom nezáleží. Žijí v tomto znecitlivění a mohou působit někdy až krutým dojmem v reakcích na emocionální projevy svého okolí.

Na závěr bychom rádi zdůraznili, že se oběti zneužívání velmi často stydí za způsoby, jakými se se zneužíváním vyrovnávaly či vyrovnávají. Může se jednat o užívání návykových látek, krádeže, hazard nebo utíkání z domu či ze vztahů v dospělém věku. Jiní jedinci mohou být naopak velice úspěšní ve svém povolání stejně jako v dětství vynikali ve škole, nebo např. v péči o sourozence. Důležité je, aby si tito lidé uvědomili, že vše, co dělali, jim sloužilo k přežití extrémně zátěžové situace a přestali se za vyrovnávací mechanismy stydět. Zejména ti, jejichž obranné strategie neodpovídají požadavkům společnosti. Přestože se zdá, že se pohybujeme v extrémech ve smyslu pozitivních či negativních způsobů přežívání, většinou jeden typ chování obsahuje oba prvky – zdravý a destruktivní. Uzdravování vyžaduje rozlišení mezi těmito aspekty jednání. Díky tomu mohou dospělé oběti zneužívání začít oceňovat své silné stránky a naopak měnit vzory chování, které jim již nepomáhají. Mezi níže uvedenými strategiemi najdete takové, které jsou společné většině obětí, ale i některé, které se týkají jen určité části, ne-li jednotlivců. Prvním krokem k lepším zítřkům může být pro dospělé  vyrovnávající se s traumatem právě identifikace s mechanismy, které sami používají či používali.

  • Popírání , humor
  • Minimalizace, racionalizace
  • Kontrola, chaos
  • Selektivní pamět, zapomínání
  • Odtělování, odcházení z přítomnosti

Více k jednotlivým mechanismům uvedeme v dalších kategoriích a zároveň se budeme věnovat dalším vyrovnávacím strategiím, jako jsou :

  • Bytí ve střehu
  • Zaneprázdněnost/workaholismus
  • Útěky
  • Mentální poruchy
  • Sebepoškozování, pokusy o sebevraždu
  • Závislost a izolace
  • Poruchy přijmu potravy – již uvedeno na webu
  • Lhaní, krádeže, hazard
  • Bezpečí za každou cenu
  • Náboženství
  • Vyhýbání se intimitě/ problémy v sexuální oblasti  - již uvedeno na webu
  • Role oběti

Bc. Jana Ježková

 

Použitá literatura:

  • Courage to heal – Ellen Bass and Laura Davis
  • Lovers and survivors – S. Yvette de Beixedon
  • Adult Children – John Friel and Linda Friel
  • Outgrowing the pain – Eliana Gil
  • Adult children of abusive Parents – Steven Farmer
  • Ghost in the Bedroom – Ken Graber
  • When you are the partner of a rape or incest survivor- Robert Barry Levine

Vyrovnávací strategie

Bolest, s kterou se potýkají oběti sexuálního zneužívání, je mnohdy neúnosná a je třeba si pamatovat, že mnohé z obranných mechanismů využívají pouze proto, aby zmírnily její dopad. Jak již bylo řečeno několikrát, bolest a strach z nejistoty, pocitu vlastní nedostatečnosti a z minulosti může vést nejen k častějším obranným reakcím, ale také k rozvoji psychických poruch a sebepoškozování. O psychických poruchách hovoříme více v samostatné kategorii stejně jako o poruchách přijmu potravy. Zde bychom  rádi věnovali několik řádků k mentálnímu rozpoložení některých dospělých, kteří se potýkají s pocitem, že se zbláznili. Jednou z příčin takového stavu mohou být právě obtíže s rozlišením reality a fantazie, sociální izolace, sebepoškozování či neschopnost zařadit se do kolektivu. Mnoha dospělým obětem sexuálního zneužívání tak může dávat smysl, že příčinou jsou oni a že s nimi není něco v pořádku. Mohou si připadat jako loutky, za jejichž provázky tahá někdo jiný, a se stejnou nedůvěrou pak přistupují tito jedinci i k lékařské či psychologické péči. Na základě neschopnosti vyhledat včas odbornou pomoc pak dochází k rozvoji psychických poruch, o kterých najdete více v samostatné kapitole. Přesto je samozřejmě důležité zdůraznit, že tato neschopnost má základ v hluboké bolesti a strachu - nejen z odhalení své minulosti, s kterou je spojen převážně stud, ale třeba i z pachatele či ostatních členů rodiny apod. Nesmíme také zapomínat, že většina obětí sexuálního zneužívání chce na svoji zkušenost zapomenout a žít jako ostatní, tudíž se často snaží potýkat se se svými problémy samy nebo jim opět stud nedovoluje svěřit se nikomu ze svého okolí.

Být ve střehu

Velké množství zneužívaných dětí si v raném věku vytvoří schopnost být neustálé na pozoru. Některým dokonce pomohla zachránit život, vetšina se naučila věnovat extrémní pozornost každému detailu, který jim mohl pomoci v obtížné situaci. Vnímání a vědomí lidí okolo často umožňovalo orientaci v jejich náladách a potřebách. Stejně tak orientace v prostoru mnohdy napomáhala snížení rizika, např. kladení důrazu, na kterém místě se nachází, zda k nim může někdo přistoupit zezadu apod.  Díky rozšířenému vnímání a citlivosti není neobvyklé, že v sobě oběti sexuálního násilí objeví duchovní či mentální schopnosti. To z nich může dělat dobré terapeuty, v případě, že již svoji situaci mají pod kontrolou. Na druhou stranu stav neustálé pozornosti a bytí ve střehu je nesmírně vyčerpávající. Proto je důležité relaxovat a nesnažit se kontrolovat všechny možné aspekty v jakékoliv situaci každý moment.

Zaneprázdněnost/ workaholismus

Workaholismus může v případě obětí zneužívání vycházet z nutkavé potřeby uspět a jistým způsobem vynahradit všechnu špatnost, kterou v sobě pociťují. Silná motivace být nejlepší je zároveň cestou, jak se vyhnout vnitřnímu životu a vztahům s druhými lidmi. Protože je však honba za úspěchem společensky podporována, tito lidé toho velice často  využívají k omluvení nedostatku času a péče o své blízké či přátele. Když se člověk udržuje neustále v jednom kole, obchází tím přítomnost a svoje pocity. Mnoho obětí zneužívání žije podle plánu, který si sepisují např. ráno či večer, a nesplnění či narušení u nich může docházet k velkému stresu, panice a ztrátě kontroly.

Útěky

Útěky z domova nejsou vyjimečnou reakcí dětí či adolescentů jako reakce na neúnosnou situaci doma. Za útěky však můžeme považovat i jejich pasivnější podobu, jako je např. únik do vlastní fantazie, která dodává dítěti sílu a může naplňovat touhu po moci  v bezmocné situaci. V těchto představách se dítě nachází třeba i několik hodin, což si v mnoha případech přenáší do dospělého věku. To má úzkou souvislost s odcházením z přítomnosti, o kterém jsme hovořili v kapitole o obranných mechanismech. Přestože vytváření fantazijního světa může být zdrojem bohatého a kreativního života, pokud o něm přemýšlíme jako o formě úniku, je třeba stejně jako u všech ostatních strategií nalézt zdravou míru. Mnoho dospělých obětí sexuálního zneužívání má podle Ellen Bass potíže s nutkavou potřebou číst dlouho před spaním. Další formou jak se vyhnout realitě může být podle autorky sledování televize po dobu několika hodin  nebo spánek.

Sebepoškozování

Když jsme mluvili o bolesti, s kterou se oběti sexuálního násilí potýkají, musíme zmínit další z vyrovnávacích strategií. Sebepoškozování může být jednou z cest, kterou se tito jedinci snaží svoje utrpení kontrolovat. Většina z nich není schopna slovně vyjádřit, čím prochází, a může jít o způsob, jak dát najevo, že něco není v pořádku. To vychází v těchto případech pravděpodobně ze zkušenosti, že emocionální bolest není viditelná, zatímco fyzická ano. Pro jiné jedince může fyzická bolest přinášet úlevu od emocionální, ale zde bychom rádi zdůraznili, že se jedná pouze o chvilkový pocit a celkově nedoporučujeme tento způsob jednání proti vlastní osobě. Jsou jiné a zdravější cesty, jak vyjádřit bolest a prožít úlevu. Na sebepoškozování si mohou někteří lidé vytvořit závislost, která v důsledku opět brání řešení vnitřní bolesti. Nemusí se jednat pouze o způsoby sebepoškozování, které zde nebudeme uvádět, ale předpokládáme, že čtenáři o nich mají povědomí. K cestám, jak sobě samým ubližovat, se může projevit i ve formě okusování nehtů, škrábání, trhání kůže okolo nehtů, přemíra tetování či piercingu apod. Je obvyklé, že o takovém jednání oběti zneužívání nemusí uvažovat v kontextu své zkušenosti a přikládají mu jiné významy.

Pokusy o sebevraždu

Bohužel stejně jako sebepoškozování i pokusy o sebevraždu jsou součástí života některých jedinců, kteří byli v dětství vystaveni zneužívání. V dospělosti k nim může docházet zejména v období, kdy se vrací vzpomínky a jedinec je vnímá stejně jako svoji minulost jako něco nepřekonatelného. Podobně tomu často bývá s pocitem bolesti, který se stává součástí každodenního života, a člověk nevidí žádné východisko. Neúnosné pokračující utrpení a ztráta kontroly může dovést jedince až na pokraj sil a ze zoufalství se snaží nalézt okamžité řešení dlouho trvajících obtíží. Pokusy o sebevraždu bychom měli chápat jako o volání o pomoc, přestože ji daný jedinec může v určité rovině odmítat. Je důležité si uvědomit, že přestože je léčebný proces zdlouhavý a není jednoduchý, umožňuje jedincům nalézt úlevu, klid a smysl života. Opět jsme nuceni podotknout, že se o sebevraždě stejně jako o sebepoškozování zmiňujeme pouze v kontextu dané kapitoly a jako o důsledcích sexuálního zneužívání. V žádném případě takové jednání nepodporujeme ani neschvalujeme, přestože tím nechceme bagatelizovat bolest, se kterou se oběti zneužívání potýkají.

Závislost a izolace

O závislostech jsme se stručně zmínili již v souvislosti s popíráním a jeho vlivu na jejich rozvoj. Je důležité zopakovat, že hlavní příčinou vzniku závislostí zejména v případě sexuálního zneužívání je nutkavá potřeba vyhnout se negativním pocitům a bolesti, kterou tato traumatická zkušenost přináší do života obětí. V důsledku je však jakákoliv závislost sebedestruktivní a prohlubuje sebepopírání, což si však závislí jedinci velmi těžko připouští. Tak tomu je nejčastěji v případě workaholismu apod., které jsou společností přijímány a podporovány. Když mluvíme o závislostech v souvislosti se sexuálním zneužíváním, můžeme je ve většině případů považovat za důsledek či vyrovnávací mechanismus. Jedinci mohou být závislí na krizových situacích, v kterých přebírají kontrolu, na návykových látkách a jídle, což jim umožňuje otupit vlastní pocity a udržovat nepříjemné vzpomínky mimo pozornost,  nebo na práci, díky které se mohou vyhýbat společenskému kontaktu s druhými lidmi.  Závislost jde ruku v ruce s izolací. Oběti sexuálního zneužívání velice často odstřihnou okolní svět a přátele, což může opět vést k růstu závislostí. Izolace pro ně může také představovat pocit bezpečí, neboť žijí v přesvědčení, že pokud do svého života nikoho nevpustí, nikdo jim nemůže ublížit. Pokud se nachází v takové fázi, jen málokdy jsou si schopni uvědomit, že žijí poloviční život a že jejich bolest vychází z traumatického zážitku mnohem častěji než z úmyslu je zranit ze strany blízkých či přátel.

Gambling/ Hazard/Krádeže

Jednou z mnoha závislostí může být také vyhledávání rizika nebo gambling. V prvním případě může vzrušení a napětí přinášet jistý druh úniku z každodenního života a jeho úskalí, v druhém je důležité zmínit touhu a naději na okamžitou skoro až zázračnou změnu v případě výhry. V obou případech hraje svoji roli také jasně definovaná hranice mezi riskem/rizikem a odměnou. Abychom vysvětlili důležitost tohoto rozdělení, musíme si opět připomenout obavy z každodenních situací a strachu o život, s kterými se oběti sexuálního násilí potýkají. Jasná pravidla a definování příčiny a následku může přinášet úlevný pocit, i přes možný neúspěch.  Zároveň výše uvedená naděje na změnu stejně jako překonávání riskantních výzev supluje reálnou změnu v životě a může být naprosto pohlcující. Stejně tomu je i v případě krádeží, které u některých jedinců mohou být cestou, jak zapomenout na zneužívání na základě adrenalinu podobně jako u výše uvedeného rizikového chování. Na druhou stranu Ellen Bass uvadí, že krádež může být způsob, jak vytvořit ve svém životě narušení či vzrušení, které vede ke znovuobnovení pocitů, jako je teror, vina a již zmiňovaný adrenalin.  Zároveň lze v takovém jednání vnímat pohrdání autoritami, volání o pomoc nebo v souvislosti s vyrovnáváním účtů jistou symboliku, neboť zneužívání okrádá oběti o dětství a mnoho dalších aspektů života, které musí velmi těžce získávat zpět.

 Lhaní

Dalším důsledkem zneužívání a snahy udržet ho v tajnosti je lhaní. Ellen Bass, která pracuje s mnoha dospělými oběťmi sexuálního zneužívání, vysvětluje, proč jsou tito jedinci často kompulzivními lháři. Vrací se opět do dětství a jeho vlivu na pozdější život. Pokud dítě vyrůstá v dysfunkčním prostředí, kdy se rodina prezentuje jinak, než jak tomu doopravdy je, nebo je mu vyloženě opakováno, zdůrazňováno či vyhrožováno, že o sexuálním zneužívání nemá mluvit, stane se z něj mistr ve lhaní. Opět zde můžeme nalézt souvislost s popíráním, neboť největší lží pro jedince, kteří se ještě nevydali na cestu za uzdravením, zůstává samotné zneužívání. Lhaní je také samozřejmou součástí při závislosti na omamných látkách, jídle apod., což může prohlubovat pocit nutnosti takového způsobu jednání. Přestože je neuvěřitelně obtížné a skoro nemožné těmto lidem cokoliv věřit, je důležité mít na mysli, že lžou zejména sami sobě, a to zřejmě proto, že ještě nejsou schopni potýkat se s následky traumatu na úrovni dospělého jedince.

Bezpečí za každou cenu/náboženství

Již jsme mluvili vyhledávání rizika a hazardu jako způsobu vyrovnávání se s bolestí, která oběti sexuálního násilí pohlcuje. Zatímco někteří jedinci mají nutkavou potřebu neustále překonávat překážky, resp. sami sebe (krom výše uvedených způsobů jednání může jít např. o procházení se v noci temným parkem apod.), jiní naopak vyhledávají bezpečí. Často se jedná o ty, kteří v dětství splňovali role poslušné dcery či syna, pilných studentek a studentů aj., kteří se v dospělosti nachází mnohdy v podobné roli jako hodní a nesobečtí partneři a rodiče ve smyslu obětování sebe sama pro druhé. Pro tyto lidi je bezpečí společně se stabilitou a zázemím tím nejdůležitějším aspektem života a zejména pro ženy je založení rodiny jednou z nejčastějších forem, jak toho dosáhnout. Přestože se nemusí zdát na takovém jednání nic v nepořádku, může znamenat vzdání se ambicí, snů a pocitu vlastní síly. Zároveň se v takových vztazích přenáší velká zodpovědnost nebo naopak přehnaná tolerance na jednání partnera a může také dojít k nevědomému přenášení způsobu sebehodnocení a pocitu strachu na děti.

Obracení se k náboženství může opět úzce souviset s potřebou bezpečí, které systém víry s přesně určenými pravidly a hranicemi přináší do života obětí sexuálního násilí. Pro ty, kteří se potýkají s  pocitem viny a pokládají svoji zkušenost za vlastní chybu, může zároveň víra umožňovat dosažení odpuštění.

Role oběti

Reviktimizace neboli vracení se do role oběti není u lidí potýkajících se s traumatem sexuálního zneužívání nic vyjímečného. Zároveň se někdy nevědomě dostávají do situací, které pro ně mohou být ohrožující. V tuto chvíli mluvíme zejména o výběru nevhodných přátel, partnerů, ale i o výše uvedeném rizikovém jednání. K reviktimizaci může docházet i v osobních a pracovních vztazích, kdy se oběť velmi často cítí nepochopena či nerespektována druhými lidmi, pokud vyjadřují nesouhlas nebo  nespokojenost s jejím jednáním. Samozřejmě musíme opět zdůraznit, že často v takových situacích dochází ke ztrátě kontroly a jediným možným způsobem, jak ji získat zpět,  se oběti může zdát fyzické či emoční odloučení od těchto lidí nebo přesvědčení, že chyba je na straně okolí. Potíž je v tom, že oběti málokdy respektují samy sebe, a proto jim může činit velké potíže respektovat pocity či názory druhých lidí. Další důležitý faktor v procesu reviktimizace ať již v nevhodných vztazích či nebezpečných situacích je pocit, že si nezaslouží nic lepšího a role oběti je ve své podstatě naplňující.

 

Bc. Jana Ježková

Použitá literatura:

  • Courage to heal – Ellen Bass and Laura Davis
  • Lovers and survivors – S. Yvette de Beixedon
  • Adult Children – John Friel and Linda Friel
  • Outgrowing the pain – Eliana Gil
  • Adult children of abusive Parents – Steven Farmer
  • Ghost in the Bedroom – Ken Graber
  • When you are the partner of a rape or incest survivor- Robert Barry Levine

Intimní život

Strach z intimního vztahu je přirozenou reakcí mnoha dospělých lidí, kteří byli v dětství vystaveni jakékoliv formě zneužívání. Za intimní většinou považujeme vazbu mezi dvěma lidmi, vytvořenou na základě důvěry, respektu a lásky, kdy vzájemně sdílíme své nejniternější pocity s druhým člověkem. V případě, že vyrůstáte v situaci, kdy jste o tyto hodnoty připraveni, může pro vás představa takového vztahu být velikou neznámou, a proto se mu můžete podvědomě vyhýbat, i když po blízkosti toužíte. K pochopení, proč tomu tak je, je třeba si uvědomit, že do dospělosti a vztahů s druhými lidmi si každý z nás odnáší to,  čemu se naučil v dětství.  Jak již bylo uvedeno v jiných kategoriích, pro zdravý vývoj dítěte je nutné, aby mu byla poskytnuta dostatečná péče, láska, podpora, porozumění a zejména pocit bezpečí. Pokud je dítě zneužívané (ať již přímo členem rodiny nebo někým jiným, ale nemá pocit, že se může svěřit, resp. nedostane se mu pomoci zvenčí), ocitá se v situaci, které nerozumí . Protože je v jiných oblastech na rodině závislé, může získat pocit, že zneužívání je formou lásky nebo péče.  Aby dokázalo emocionálně a fyzicky přežít, v rámci této mylné představy se učí obětovat samo sebe a přijímat bolest ve jménu lásky. Přestože zneužívání může probíhat násilnou i nenásilnou formou, následky jsou v obou případech enormní. V prvním případě bývá dítě velice často utvrzováno v tom, že je to jeho chyba, bývá trestáno za pláč či nesouhlas nebo je mu vnucen pocit, že sexuální násilí udržuje rodinu pohromadě, případně je mu vyhrožováno smrtí nebo smrtí jiného člena rodiny. Dítě reaguje uzavřením se do sebe a svého světa fantazie, kde mu nikdo neubližuje, a velmi často opouští své tělo ve chvílích,  kdy dochází k sexuálnímu kontaktu. V druhém případě, může dítě sexuální kontakt s dospělým vyhledávat, protože jeho tělo reaguje na sexuální dotyky pozitivně, zejména pokud nedochází k fyzickému násilí. To ale neznamená, že u dítěte nedochází k nalomení důvěry, pocitům studu a sebeobviňování. Pachatel překračuje a ničí osobní hranice dítěte a postupně mu tím odjímá kontrolu nad vlastním tělem. Často násilník může nahradit jeden přístup druhým, někdy je do zneužívání zapojeno více osob (včetně členů rodiny), důležité je, že dítě prochází zkušeností, kdy je připraveno o vlastní svobodný růst, o pocit jistoty, lásky a bezpečí, které potřebuje k tomu, aby se v dospělosti dokázalo ve světě a zejména samo v sobě orientovat. Pro mnoho z dospělých, kteří v dětství byli sexuálně zneužívaní, je jediným náznakem, že k němu docházelo, jejich sebedestruktivní jednání, deprese, pocity viny, úzkosti, nízké sebevědomí apod. Dočasná ztráta paměti či blokování vzpomínek může být reakcí na udržování tajemství nebo často souvisí s reakcí dětské psychiky na traumatickou událost, kdy dochází k jejímu potlačení.  Následky se však dříve či později objeví a většinou právě ve chvíli, kdy dochází k navázání vztahů s druhými lidmi.

Nejčastější problémy v intimní oblasti

  • problém zapadnout
  • neschopnost přijmout a dát péči
  • volba partnera, přátel
  • problémy s důvěrou
  • strach z lásky, blízkosti, samoty
  • zkoušení druhých lidí
  • vyhýbání se konfliktům
  • neschopnost říct ne, neschopnost odejít ze vztahů (viz emocionální zneužívání)
  • náhlé ukončování vztahů (viz emocionální zneužívání)
  • sexualizování vztahů (viz emocionální zneužívání)

 Zdroj: Courage to heal – Elen Bass and Laura Davis

Problém zapadnout

Většina z těch, kteří byli vystaveni sexuálnímu násilí, vyrůstá v prostředí, kde dochází k potlačování jejich osobnosti, bývají ignorování, stejně jako jejich potřeby. I proto, že jim pravděpodobně nikdo nepomohl, neočekávají od druhých nic než bolest a chrání sami sebe tím, že se izolují. Může je k tomu vést pocit z dětství, že dokud jsou sami, nějak svoji situaci zvládnou. Ve společnosti pak tito lidé mohou působit velice nejistě, nevědí, jak jednat s lidmi, a někdy budí dojem, že ho druzí lidé či jejich názory nezajímají. To však často způsobuje pouze strach vyjádřit svůj názor či nutkavá potřeba říkat pouze „pozitivní“ věci, což je doprovázeno značnou nervozitou a úzkostí. Jiným typem reakce může být lpění na druhém člověku, který o ně projeví zájem či je přátelský. Někdy dokonce mohou prožívat zklamání, když nedostávají zpět stejný pocit. Kladou si druhého člověka do centra svého života a mohou prožívat i chvíle, kdy mají pocit, že bez něj nemohou být. Někteří lidé dokáží naopak ve společnosti působit uvolněně, radostně a pozitivně, přestože uvnitř skrývají tajemství a bolest.

Neschopnost přijmout a dát péči

Protože zneužívané děti velmi často přijímají od svých nejbližších nestálou či nedostačující péči (což může v tomto případě znamenat i to, že rodiče nezabrání sexuálnímu násilí),  může pro ně otázka dávání a přijímání být v pozdějším věku neznámou oblastí. To se nemusí týkat jenom péče, lásky, úcty  či respektu, ale i darů, pozornosti a blízkosti. Dítě se v této situaci mnohdy učí jisté podmíněnosti (musí něco udělat nebo se odevzdat, aby byly naplněny alespoň zčásti jeho potřeby) a tomu, že péče pro něj znamená určité nebezpečí. Zároveň přebírá za tuto situaci zodpovědnost, kterou doprovází pocity viny často vycházející z vnitřního rozporu závislosti (lásky) a strachu.  Proto v dospělosti může mít velký problém důvěřovat upřímnému zájmu, péči a pozornosti ze strany druhého člověka zejména kvůli obavám z opakování hrůz, kterými si už jednou prošli.

Výběr nevhodného partnera

Navázat s někým intimní vztah znamená ukázat mu, kdo doopravdy jsme. Právě proto, že mnoho zneužívaných prochází pocitem, že jsou nějakým způsobem poškozeni, bezcenní a nezaslouží si být milováni, vyhýbají se takovým vztahům. Pokud jim na někom opravdu záleží, mohou s ním přerušit kontakt na nějakou dobu, aby předešli situaci, že budou opuštěni, zrazeni či jim bude opětovně ublíženo, což od blízkého vztahu velmi často očekávají. Někdy se cítí tak, že si nezaslouží hezký život a vztahy, což může být součástí obranného mechanismu proti pocitům strachu a bezmoci, jindy může tento člověk jakýkoli druh opravdového zájmu či citu podezřívat a vyhýbat se z obavy, že bude muset něco vrátit.

Pro mnoho lidí , kteří přežili sexuální zneužívání v dětství, může být intimita (ať již emocionální nebo sexuální) a pocit blízkosti s druhým člověkem až děsivou neznámou. Tento strach většinou pramení z pocitu zranitelnosti, bezbrannosti a obav, že jim bude ublíženo. Není tedy neobvyklé, že si vybírají partnery, s nimiž prožívají podobnou zkušenost paradoxně proto, že je pro ně bezpečnější v tom smyslu, že vědí, co je čeká. Zároveň se pak díky takovému vztahu mohou utvrzovat v jejich pravdě o špatnosti lidí. Někdy naopak takové vztahy vyhledávají proto, aby v něm dokázali zneužívání zastavit, a když se jim to povede, mohou  zpět  získat pocit kontroly. Důležité je, že si mnohdy tyto důvody pro svoje jednání neuvědomují. Stejně jako mnohdy nerozumějí, proč se jim někdy nechce žít, proč mají úzkosti, deprese, pocity viny, nízké sebevědomí apod.

Důvěra

V souvislosti s navazováním nevhodných vztahů s (nevhodným)  partnerem či přáteli souvisí  poměrně různorodý přístup k důvěřivosti. Někdy takový člověk nevěří vůbec  nikomu a po určité době v naprostém osamění vkládá svoji důvěru do první osoby, kterou potká. To potom vede opět ke zklamání a pocitu, že se lidem nedá věřit a že si nezaslouží lásku a pochopení. Jindy naopak dochází k opětovnému popírání negativních pocitů ze vztahů, sebeobviňování a udržování takových vztahů i přes opětovné klamání.

Strach z lásky, blízkosti, samoty

Pro ty z nás,  kteří byli v dětství vystaveni sexuálnímu násilí, je velice obvyklé udržovat si odstup od lidí, které milují. Pokud se cítí ohroženi blízkostí, velice často udělají krok zpět v podobě odloučení. Někdy dokonce milované osobě ublíží,  neboť si potřebují odůvodnit, proč bude pro blízkou osobu lepší, když se přestanou stýkat. Na základě zkušenosti z dětství si oběti sexuálního násilí často odnášejí zničující představu o lásce v podobě zneužívání. Proto ve chvíli, kdy pocítí náklonnost k druhému člověku, radost a příjemný pocit velmi často přebije strach a hrůza z opakování situace, kdy byli ohrožováni a ponecháni ve vlastní bezbrannosti. Čím blíže k někomu mají, tím častěji mohou být paralyzováni všemi starými obavami a vzpomínkami.

V souvislosti se slabým pojetím identity oběti sexuálního násilí často promítají či zaměňují svoje myšlenky, pocity nebo i potřeby s druhými. Jelikož je nikdo v raném věku nenaučil vytvořit si vlastí hranice a naopak jim byly často překračovány, bývá pro ně v dospělosti těžké poznat, kde končí a kde začínají hranice druhého člověka. Díky tomuto zaměňování a současně strachu být sami obvykle navazují vztahy, ve kterých dochází k jisté formě závislosti z jejich strany a dostávají se do stejné role, kdy pouze dávají a dělá jim opět problém říci NE.

Vyhýbání se konfliktům

Přestože konflikty jsou součástí intimních vztahů a dá se říci, že bez nich by nedocházelo k jejich prohlubování, oběti sexuálního násilí se situacím, kdy by k nim mohlo dojít, velmi často vyhýbají. Hlavní příčinou takového jednání bývá pocit, že když se postaví sami za sebe nebo odmítnou druhého, ať již v názorové či jiné rovině, budou opuštěni a nemilováni. Mnohdy tak popírají či ignorují nedorozumění, což může vyvrcholit situací, kdy pozdější reakce na sebemenší problém nebývají adekvátní.

Zkoušení druhých

Jak bylo zmíněno výše, strach z blízkosti a možnosti navázat zdravý vztah s druhým člověkem dokáže ochromit oběťí sexuálního násilí na tolik, že jediné řešení vidí v takovém vztahu nepokračovat nebo alespoň omezit kontakt. Zejména proto, že je pro ně často velice těžké věřit druhým opravdový zájem a třeba i pocit bezpečí, který s těmito lidmi mají, v rámci potvrzení těchto hodnot vystavují právě takové vztahy zkouškám. Pro lepší znázornění těchto zkoušek je nutné mít v paměti, že často pouze opakují klamání a zrady ve jménu lásky, což znají z vlastní rodiny. Přesto někdy úmyslně překračují hranice druhého člověka a čekají, co se stane, resp. zda budou opuštěni či nemilováni (nevěry, nechození na smluvené schůzky, vztahy/flirty s druhými lidmi). Velmi často pak tyto zkoušky bývají pro druhé nepřekonatelné (aby mohli zůstat sami sebou, aby jejich hranice a hodnoty nebyly překračovány a znehodnocovány), aniž by si to oběť sexuálního násilí dokázala uvědomit. To vede opět k sebeutvrzení, že není hodna lásky nebo obětování ze strany druhého člověka, protože blízký vztah může vidět v rovině obětování či absolutní oddanosti. Je nutné pochopit, že oběti sexuálního násilí ve většině případů nechtějí nikomu ublížit a pouze se potřebují naučit, co láska, blízkost, péče a intimita znamenají.

 Přestože se v souvislosti se sexuálním zneužíváním velmi často mluví pouze o následcích, existuje cesta, jak se naučit najít opětovně vztah k sobě samým a jak mít zdravý, podporující a milující vztah. K tomu je potřeba čas, úsilí, práce a odhodlání, protože nejen tuto cestu nalézt, ale i se na ní udržet, není vůbec  jednoduché.

 Bc. Jana Ježková

Použitá literatura: 

  • Courage to heal – Elen Bass and Laura Davis
  •  Outgrowing the pain – Eliana Gil
  • Adult children of abusive parents – Steven Farmer

Sexuální život

Mnoho lidí, kteří byli vystaveni zneužívání či znásilnění, prožívá v určitém období svého života fázi, kdy je pro ně sex nepřijatelný. Přesto často v sexuálním kontaktu pokračují, ať jsou již ve vztahu, nebo bez závazku. Navzdory nepříjemným pocitům, mnohdy ze strachu ze ztráty partnera či své vlastní sexuality, zahrnují sex do svého života, aniž by je to jakkoli uspokojovalo. Zejména oběti zneužívání se tak utvrzují ve zkušenosti z dětství, že sex je a vždy bude bez požitku, že nemohou čekat nic lepšího. Nepříjemné pocity mohou vnímat jako součást vlastní neschopnosti. Abychom porozuměli, proč to tak je, musíme se vrátit opět k psychickým šrámům, které sexuální násilí zanechává.

V případě znásilnění dospělé osoby, která žije aktivním sexuálním životem, nemusí cesta z traumatu trvat déle než šest měsíců. Velký vliv má samozřejmě terapeutická pomoc a spolupráce s partnerem či přáteli/rodinou. Není však neobvyklé, že trauma ze znásilnění trvá déle. Pokud situace není řešena, může se rozvinout v posttraumatickou stresovou poruchu, úzkosti, sociální fóbii atd. Přestože je rozdíl mezi sexuálním zneužíváním, obtěžovaním, incestem a znásilněním, některé pocity a způsoby vyrovnávání mohou být podobné. Nejdůležitějším bodem k cestě za uzdravením je porozumění situaci, obranným mechanismům a vlastní motivaci.

Zatímco většina lidí vede sexuální život pro vzájemné uspokojení a z vlastní vůle, vynucený sexuální kontakt může v člověku zanechat obrovský strach a bolest. Důsledkem toho může dojít k naprostému nezájmu či odporu k sexu. Nejde pouze o nedostatek touhy, ale sexuální kontakt může  doprovázet:

  • Flashback (pocitově zpět v situaci násilného činu)
  • Neschopnost zůstat v přítomném okamžiku (odcházení z těla - upínání se k představám, případně přemýšlení nad jinou činností)
  • Úzkost
  • Nedostatečné/ ustavičné vzrušení
  • Neschopnost vnímat dotyky a mít z nich příjemné pocity
  • Násilné fantazie vedoucí k vyvrcholení (následný stud, strach z vlastních představ)
  • Neschopnost dosáhnout vyvrcholení
  • Orgasmus základní motivací k sexu
  • Strach – pocit nebezpečí
  • Ztráta kontroly

Neni neobvyklé, že podobné pocity prožívají i ti, kteří se se svojí situací vyrovnávají jiným způsobem. Častý sex bez citové vazby může nahrazovat potřeby, jako je láska, péče, uznání, propojení s druhým, důvěra apod. Sexualizování těchto potřeb je reakcí na zneužívání. Pokud touží po intimitě, komunikaci, blízkosti nebo cítí zlobu, řešením bývá sex. Proč tomu tak je, se vztahuje k pozornosti, kterou dítě dostává zejména (ne-li pouze) ve chvílích zneužívání. Jde rovněž o jednu z mnoha reakcí na sexuální násilí. Pocit vlastní nečistoty a nízké sebehodnocení (jsem k ničemu, jen k sexu) může vést k prostituci, přičemž oběti prožívají zneužívání opětovně. Nejen prostituce však vede k situacím, kdy se tato role opakuje. Výběr násilnických partnerů či vyhledávání sexuálních vztahů ponižujícího charakteru může vycházet z vzájemné vazby mezi násilím a sexem, která je důsledkem zneužívání. Jakým způsobem se člověk dozvídá o sexualitě má zásadní vliv na jeho život. Jestliže je násilí spojené s vyvrcholením či zaměňováno za lásku již v útlém věku, je pravděpodobné, že stejný přístup ke vztahu a sexualitě se projeví i v dospělosti. Pokud dítě zneužívá osoba, ke které cítí lásku a důvěru,  spojuje si tyto emoce a sex se zradou. Proto se někdy vynoří vzpomínky na zneužívání až ve chvíli, kdy se jedinec zamiluje. Přestože do té doby v sexu nemusel mít potíže, jakmile jde o city, vrací se vzpomínky, flashbacky a  ztrácí kontrolu. V takové situaci může panika a strach vést k rozchodu či naprostému přerušení kontaktu. Oběti sexuálního násilí mají někdy problém rozeznat, zda jim hrozí nebezpečí, nebo ne. Nepříjemné pocity, které přicházejí ve chvíli, kdy se zamilují, mohou přičítat podobnosti partnera s násilníkem či vlastní nedostatečnosti, aniž by si uvědomily, že jsou poprvé v bezpečném vztahu, proto se vzpomínky začnou objevovat. Je důležité, aby se naučily oddělovat svoji minulost a pachatele od přítomnosti a partnera (nejen v sexuální rovině). Když dostatečně porozumějí principům a souvislostem mezi zneužíváním a jeho důsledky, není nutné opouštět vztah ve chvíli, kdy začíná dávat smysl. Nově se objevující vzpomínky či nepříjemné pocity konečně mohou otevřít cestu k řešení situace a smysluplný vztah lze vnímat jako startovní pole pro obnovení důvěry a pocitu vnitřního bezpečí. K tomu je třeba věnovat se prohloubení intimního vztahu zejména v oblasti komunikace. Oběti sexuálního násilí  mnohdy nejsou zvyklé klást požadavky a vyjadřovat své potřeby. Ke zlepšení situace v sexuální oblasti je však tato schopnost nutná.

Jak lze vyčíst z výše uvedeného, reakce na sexuální násilí mohou být různé nejen podle jeho formy, ale i vztahu k pachateli.  Nenávist k vlastnímu tělu, stud, strach z vlastních představ a ze ztráty sebekontroly v případě vzrušení, jsou dalšími aspekty života oběti sexuálního násilí. Pokud při sexu prožívají muka a nedokáží se svěřit partnerovi se svými pocity, zůstávají uvězněni v kruhu zneužívání. Hlavní motivací k sexuálnímu kontaktu v těchto případech zůstává strach ze ztráty partnera. Tato obava může být také důvodem, proč s ním o svých nepříjemných pocitech nemluví. Pro některé partnery nebývá lehké přijmout informaci o neuspokojivém sexu. Pokud se jedná o dlouhodobý vztah,  sebeobviňování, zloba (že se to nedozvěděli dřív), popírání (aby vše zůstalo, jak je) či strach (z opuštění) nejsou vyjímečnými prvotními reakcemi. Negativní reakce však není  to jediné, co lze z takové situace získat. Partneři často podvědomě cítí, že něco není v pořádku, a upřímná konfrontace vede k úlevě a prohloubení intimity. Potom mohou být velkou oporou při léčení nejen sexuální stránky v životě oběti. Ať již je však reakce partnera jakákoli, pro uzdravení  je naprosto zásadní přestat předstírat a říct pravdu o svých zkušenostech.

Přestože je obnovení sexuality pomalý a bolestivý proces, vede k novému prožívání sebe sama a sexuálního partnera. Důležité je vnitřní rozhodnutí svoji situaci změnit s vědomím, že jde o objevování a naplnění vlastní sexuality. Přijetí současného stavu, trpělivost a víra ve své vlastní schopnosti jsou nezbytné. Jakým způsobem přistoupit k flashbackům, odcházení z těla a dalším aspektům sexuálního života obětí sexuálního násilí, najdete v kategorii sex.  

 Bc. Jana Ježková

 Použitá literatura:

  • Courage to heal – Ellen Bass and Laura Davis
  • Lovers and survivors – S. Yvette de Beixedon
  • Adult Children – John Friel and Linda Friel
  • Outgrowing the pain – Eliana Gil
  • Adult children of abusive Parents – Steven Farmer
  • Ghost in the Bedroom – Ken Graber
  • When you are the partner of a rape or incest survivor- Robert Barry Levine

 

 

Anketa

Jste spokojeni s těmito webovými stránkami?

Celkový počet hlasů: 26

Kontakt

www.nasilivcirkvi.cz trn7v8oku@volny.cz